Hlavní roli v „politice“ hrají různí úplně cizí lidé, kteří se rozhodli, že seberou peníze lidem, kteří je vydělávají, a koupí jim za ně různé prima věci, které se jim líbí: například jaderné elektrárny, opencard, tunely, státní maturity nebo kulomety. Těmto lidem se říká „politici“. „Politikem“ se člověk stane tak, že si jednoho dne uvědomí, že už to takhle dál nejde, a dostane skvělý nápad, jak utratit peníze jiných lidí. Předtím, než tak může učinit, však musí tyhle lidi přesvědčit o tom, že to je právě on, kdo by za ně měl utrácet jejich peníze. Přesvědčování probíhá v tzv. „volební kampani“ za pomoci gigantických billboardů s ohromnými nateklými obličeji a sentimentálně chytráckými hesly typu „Spolu to dokážeme“, „Bude líp“ nebo „Mám vás rád“. Z nich pak lidé, co vydělávají peníze, snadno poznají, že je politik moudrý a šikovný a má je rád a rozhodnou se ho zvolit a začít mu platit za to, že bude utrácet jejich peníze.
Podezřívavějším typům lidí, co nechtějí věřit, že je politik upřímně miluje, jsou určeny televizní debaty, kde má politik možnost jim vysvětlit, jak MOC je miluje. Debata probíhá zpravidla tak, že jeden politik prohlásí, že sebere peníze někomu jinému než televizním divákům, jimž za peníze jiných lidí slíbí ráj na zemi. Druhý politik následně obviní prvního politika z loupeže a z vlastizrady a slíbí lidem dva ráje na zemi. Třetí politik se všem vysměje a slíbí lidem dva ráje na zemi a permanentku na vlak zadarmo. Čtvrtý politik začne vysvětlovat, že je potřeba utratit spousty peněz na úspory. Pátý politik prohlásí, že ano, bude líp, že je úspěšný podnikatel a že by stát měl fungovat jako jeho parádní firma. Když se potom někdo s kamerou zeptá jeho zaměstnanců, jak se jim v jeho firmě žije, zakryjí si obličej a utíkají se schovat do řepného lánu nebo do brambořiště.
Když je zvolen, dostane se takový politik do vlády nebo do Parlamentu, což jsou dvě zcela úplně zbytečné instituce, jejichž funkci snadno zastane jediný Miloš Zeman. Ten lidem nejvíc nasliboval, že je miluje, a proto ho zvolili za prezidenta. Lidmi zvolený prezident je člověk, který oficiálně ví, co je pro lidi dobré, a může si rozpustit kdykoli cokoli se mu zamane, například vládu nebo Parlament. Díky čemuž ovšem nastává problém, co s rozpuštěnými ministry a poslanci. Přimlouvám se za metodu, která se kdysi osvědčila v Sovětském svazu, ke kterému ostatně máme čím dál tím blíž.
Kdysi totiž Rusové v Rusku zjistili, že se jim v zemi hromadí důstojníci a že neví, co s nimi. Po chvíli přemýšlení jim proto rozdali noty a začali je vyvážet do zahraničí pod souhrnným názvem Alexandrovci. Tihle zelení chlapíci se dodnes potulují po světě, zpívají a pak za to posílají do Ruska tvrdé peníze. Kdybychom našim rozpuštěným poslancům rozdali noty, mohli bychom namísto politických debat v televizi poslouchat hezké písničky. Jednou za čtyři roky bychom si podle olbřímích nateklých obličejů na billboardech vybírali nejlepší zpěváky.
K hudební kariéře mají ostatně naši politici nakročeno od začátku: vědí, jak si rozdělit hlasy i to, kdo udává rytmus. Někteří spolu drží basu a umí si kápnout do noty, dokážou si přizvukovat i kontrovat, vědí, kdo hraje první a kdo až druhé housle, spousta z nich sedí v čele a někteří už i v base. Leckteří by mohli k představení přispět alespoň pohybově a skákat, jak ostatní pískají.
Až by se trochu sehráli, mohl by je náš nejlepší prezident exportovat do Ruska a vyměnit je tam za pár nových bloků Temelína. Pokud by ovšem dokázal překonat svou utkvělou představu, že by bylo nejlepší, aby všechny ty koncerty a symfonie odzpíval jen on sám.
Jan Flaška / autor vydělává peníze